Waiting For Tomorrow a Mikov príhovor
Pridal luky31 dňa October 23 2018 08:34:21

Minulý piatok 19.10 si odbil premiéru song, na ktorom pracovali spolu Martin Garrix, Pierce Fulton a Mike Shinoda. Song sa volá Waiting For Tomorrow a pracovalo sa na ňom približne 2 roky. Garrix song hrával naživo od roku 2016 ale až teraz sme sa dočkali plnej verzie piesne.



Toto je prepis Mikovho príhovoru z koncertu v New Yourku zo dňa 13.10.2018. Popisuje jeden z ich prvých koncertov, keď boli ako predkapela.

Preklad: linkinpark.cz

Když jsme byli na své první opravdové tour, tak jsme přirozeně otevírali koncert pro headlinera. Byli tam 3 kapely včetně nás. Řeknu Vám něco o tom headlinerovi (Mike ho nechtěl jmenovat, ale je to kapela The Union Underground).

Měli 2 tourbusy, kupu nástrojů, roadies, tour managera, 2 kadeřníky atd. Pokud byli v zázemí klubu 2 šatny, tak si je vzali obě. Pokud by tam bylo 100 šaten, tak si je vezmou všechny. Oni prostě sebrali vše a předkapelám tak nenechali vůbec nic. Na pódiu pak řvali na svojí crew během koncertu. Po jednom koncertě jednoho člena týmu vyhodili a nechali ho na parkovišti bez ničeho. Jejich chování bylo fakt ubohý.

V té době se náš první singl „One Step Closer“ začínal dostávat do rádií. Byli jsme z toho úplně na větvi. Pamatuju si, jak jsme jeli dodávkou za Chestrovým tátou v Arizoně a v rádiu slyšeli DJ říkat: „Tohle je nová kapela a jejich zpěvák je místní rodák z Tempe, tohle jsou Linkin Park se singlem One Step Closer“. Dojeli jsme do Arizony a vyběhli jsme z auta a Chester začal křičet na svýho tátu: „Rychle zapni rádio, právě tam hrají náš song!“

Naše další tour nebyla o moc lepší, nečekaně. Potom se to začalo zlepšovat a my se zároveň naučili, jak se chovat k předkapelám a jejich crew. Když jsme začali headlinovat, tak jsme předkapelám dávali najevo, že jsou naprosto vítané a dostane se jim dostatek vlastního prostoru. Víme jaká je pozice předskokana, protože jsme v ní také byli a bylo to na piču. Nechtěli jsme se chovat jako ti nevychovanci z té nejmenované kapely.

Asi o rok později jsme hráli zde v New Yorku. Myslím v Roseland Balroom. 2x jsme předskakovali a potřetí jsme už byli headlineři. Chester přišel před koncertem do busu a řekl mi, že zpěvák té neurvalé kapely je tady. Já mu odpověděl: „Kurva, co mu tak asi řekneme“ a Chester na to: „Vypadá v pohodě, takže se budeme tvářit normálně“. Pustili jsme ho do našeho tourbusu a on spustil: „Chlapi, jenom jsem chtěl říct, že Vám gratuluju ke všemu, co jste za těch X měsíců dokázali.

Poděkovali jsme mu a řekli, že je to od něj zdvořilý gesto. Asi se změnil. Pak ale pronesl: „Když na tu dobu vzpomínám a jak rychle jste získali popularitu, tak si řikám, že jsme to měli být MY.“ Tohle byl moment, kdy jsme byli s Chesterem jako: „Dáme mu na držku?“ a Chester mu jen odpověděl: „Hodně štěstí kamaráde, doufám, že Vám to taky vyjde. Pořád hrajete ne? Buďte trpěliví a ono to přijde.“ Týpek jen odvětil „Díky moc, tohle znamená pro nás moc“.

Tohle byl prostě Chester. Kdokoli jinej by po takové urážce hned vypěnil vzteky, ale Chester jen odvětil „V pohodě kámo“.